IV. Východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů

5. – 7. května 2006  

     Na přehlídky jezdíme moc rádi. Ani snad ne proto, že máme vidinu nějaké té hezké ceny, ale především kvůli atmosféře, zábavě a lidem. A i když jsem prostého člověka dala až na poslední místo, je to právě to, co dělá přehlídku přehlídkou. To, co utváří atmosféru a to zvláštní kouzlo, které působí, že se na určitá místa rádi vracíme. I tento rok jsme se rozhodovali, na kterou přehlídku se přihlásíme a musím říct, že jsme měli hned jasno. Rozhodli jsme se pro přehlídku, která právě tohle kouzlo má a kam se budeme, pokud to bude možné, velice rádi vracet. A jak to všechno začalo? 

5. května – pátek, den první

 Tak už je to konečně tady. Nervozita i vzrušení zároveň. Už o půl třetí jsme se sešli u našeho kulturního domu, kam byl přistaven autobus. Naštěstí nám znovu nezapadl do „vyoraných“ kolejí, které vznikly díky předchozímu autobusu, který nás vezl z Opatovic. Naložili jsme všechny naše kostýmy a rekvizity, občas někdo z nás mírně zpanikařil, že mu to či ono chybí (jako vždy), prohodili pár slov o problematice porodu štěňat a postupně si posedali na místa. Já a Iva jsme si naložily trošku víc než ostatní, rozhodly jsme se tam totiž zůstat přes noc. Vyrazili jsme. Cestou jsme přibírali černé pasažéry (pana režiséra, osmdesátileté blondýnky atd.)

 Když jsme dorazili na místo, nic jsme zatím z autobusu nevykládali a šli se rovnou podívat na Miletínské představení. Vlastně i proto jsme vyrazili o něco dříve, i když jsme sami hráli až od půl osmé.

  Miletínský divadelní soubor Erben hrál od 16:30 hru od Normana Robbinse Do hrobky tanečním krokem. Zajímavá detektivní hra s ještě zajímavější zápletkou, i když i tady se potvrdilo, že dělat detektivku není žádná legrace. Ovšem scéna vypadala moc hezky a některé herecké výkony byly taky výborné.

 Po skončení představení a ochutnání skvělého miletínského kvasnicového piva jsme se šli připravit my. Když jsem vypadala jako ta paní z pohádky – oblečená neoblečená – přiběhli za mnou kolegové s tím, že jestli chceme spát v chatkách v místním kempu, měl by si někdo z nás jít pro klíče a zároveň se jít podívat, kde přesně kemp je a kde přesně se nachází naše chatka. To abychom ji, až půjdeme večer spát, našli. Tss, copak jsem amatér? Málokdo trénuje tak důsledně jako já. Ale co se dalo dělat. Svlékala jsem se a oblékala zároveň a pak seběhla dolů, kde už na mě čekal správce kempu, pan Friedrich. Švarný jinoch. Sedla jsem si k němu do auta a cestou si vizuálně fotografovala cestu. No co, pořád po silnici, to snad zvládnu. V kempu jsem dostala klíče (měly jsme chatku č. 10), obhlédla sociální zařízení (krásně čisťounko), vyfasovala prostěradla a šla okouknout chatku. No, spíš to byla taková ta buňka se dvěma postelemi, jednou skříní a stolem. Já už se ale dřív přesvědčila o tom, že záleží na lidech, se kterými svůj čas trávíte a pak můžete přespat kdekoli. Jinak jsem všechno zhlédla zkušeným okem turisty kdysi přespávajícího na lavičkách v plzeňských parcích, odsouhlasila (kdo by nesouhlasil za 50,-Kč za noc), dostala číslo mobilu na pana Friedricha (to kdybych něco potřebovala) a hnali jsme zpátky do divadla, protože tam se zatím všichni pilně připravovali na představení. Musela jsem sebou hodit, už kvůli tomu, že jdu na jeviště jako první. Mezitím už stačila dorazit Míla, která s námi nemohla jet odpoledne autobusem, protože rodila. Členové našeho souboru jsou prostě ochotni udělat pro divadlo cokoliv, třeba i odjet od porodu.

  Vynecháme raději nudnou část o tom, jak se v šatně převlékáme a přejdeme k té důležitější části, totiž ke hře samotné. Nevím, čím to je, že se nám v Miletíně hraje tak úžasně, možná skvělým publikem, možná příjemným zázemím, každopádně musím říct, že jsme se hráli jako o život. Hned od začátku na nás diváci reagovali, smáli se našim vtipům a komickým situacím a to se pak hned hraje jinak a lépe. A tahle snaha nakonec nevyšla naprázdno, jak jsme se později dozvěděli.

 Po představení jsme si dali skvělou večeři a šli si vyslechnout hodnocení poroty. Byly nám vytknuty „pouze“ dvě věci, a to stůl, který svým umístěním překážel hercům při hromadných scénách, a hudba. Byly ale také vyzdvihnuty naše herecké kvality, scéna a kostýmy. Podle mého názoru jsme dopadli výborně, i když někteří členové souboru trochu hlavu svěsili. Podle mého názoru naprosto zbytečně.

  Po hodnocení následovala trochu uvolněnější atmosféra, i když někteří členové souboru odjeli záhy (ve všech případech hrála roli láska, alespoň doufám). Škoda jen, že jsme si s sebou dovnitř nevzali kytárku. Nebo vzali? No rozhodně jsme na ni nehráli. Obyčejně jsou naše posezení po představení delší, nevím, co se s námi děje.

 Vzhledem k tomu, že jsme já a Iva zůstávaly v Miletíně, hezky jsme se s ostatními rozloučily, zamávaly jim a šly si přisednout k opatovickému stolu. Začínám je podezírat, že ho mají předplacený. Tam jsme seděly a povídaly si s opatovickými kolegy, především o jejich pohádkové hře Kráska a Zvíře, která měla přijít na řadu hned druhý den. Pak se není co divit, že člověk ani moc nesleduje hodinky. Když už jsme z obsluhujícího personálu nevyrazili ani jedno pivo, sebrali jsme se a zamířili k chatkám. Samozřejmě, že jsem si cestu pamatovala, pořád po silnici, chodníky nezajímaj. I chatku jsem našla. Vždyť jsem hérečka, no ni?

 6. května 2006 – sobota, den druhý 

  Vstávalo se nám dobře, k ránu mi byla trochu zima, takže už jsem se viděla, jak volám panu Friedrichovi, zdali by mi nepřivezl něco, čím bych se mohla zahřát, třeba deku. Každopádně jsme si moc nepolehávaly, už proto, že jsme obě zvyklé vstávat brzo, a také proto, že od 10:00 bylo další divadelní představení. Otestovaly jsme místní sprchy, i když ve mně vyvolávaly záchvaty smíchu.Voda tekla asi 30 sekund a pak se musel zase zmáčknout knoflík. Člověk se pod sprchou nestihl ani otočit. Umyté a voňavé jsme se vypravily do divadla a mezitím přemýšlely, co si dáme dobrého k jídlu. Přede mnou se vznášela představa česnečky, Iva zase viděla na talířku dva rozkošné párečky s ještě rozkošnějším chlebíčkem. Jak jsme řekly, tak jsme udělaly. Nevím, jak Ivu, ale mě to postavilo na nohy. No a pak jsme si daly pivo. No co, je to zdravý. Pohodlně jsme se usadily a dívaly se na pohádku.

 Hezkou pohádku nám hrál divadelní soubor Dolany a jmenovala se Čertův mlýn. Klasická pohádková hra o čertovi Albertovi, který přišel díky ježibabě Tereze o svůj mlýn a kašpárek s Honzou mu ho pomáhali získat zpátky. Moc milá pohádka.

 Po skončení představení, kdy jsme pochválili kolegům kostýmy, hlavně dráčka, a zajímavé efekty, jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat, jak je na tom místní cukrárna. Byla na tom dobře. Sedly jsme si k maličkým stolečkům a daly si zákusky. Iva si pak dala ještě navrch zmrzlinku, to už na mě ale bylo moc. Ještě že můj žaludek nezačal dělat revizi. Pak jsme se sebraly a šly se trochu projít. Říkaly jsme si, že se podíváme na místní zámek, ale bohužel jsme zjistily, že je to soukromé sídlo, které se zamyká. No nic, tak jsme se procházely dál podél železného oplocení a kochaly se přírodou. V jednu chvíli jsem ucítila nádhernou vůni a uviděla krásný strom se spoustou velkých květů. Zabořila jsem do květů nos a chvíli jsem jen tak vstřebávala vůni. Ptala jsem se Ivy, co je to za strom. Prý magnólie. Fakt magnólie? Tak to já už se v poslední době fakt nedivím ničemu. Pro ty, kdo nerozumí, dobře vám tak. Po nádherné procházce přírodou a trochu toho pokocháníčka jsme se vracely zpět do divadla, protože ve 14:00 měli výstup naše oblíbené – Opatovice. Vlastně jsem se na ně moc těšila, už jsem dlouho neviděla na jevišti nějakou pěknou romantiku.

  Ve 14:00 byla tedy na programu romantická pohádka Kráska a Zvíře od divadelního souboru SNOOP z Opatovic n.L. A tady se musím trochu zastavit a Opatovicím jejich představení pochválit. Bylo nádherné, úžasně sladěné jak skvělými hereckými výkony, tak celou scénou, hudbou i světly. Jestli budete mít někdy možnost tuhle pohádku vidět, běžte na ni. Jsem ráda, že se mi potvrdilo to, že i romantika má na amatérských prknech šanci.

  Po hodině, co jsme to konečně rozdýchaly, uznaly jsme, že je čas něco pojíst. U jídla jsme si vzájemně přizvukovaly, jak je nám tady v Miletíně dobře. Navíc jsme se už těšily na další představení, které bylo tentokrát nesoutěžní a podle některých členů souboru, kteří toto představení už viděli na přehlídce ve Vysokém, prý i velice dobré. Taky jsme se těšily na některé naše kolegy, kteří se rozhodli přijet a na toto představení se podívat s tím, že by nás potom vzali domů autem. Což o to, na kamarády jsem se těšila, ale abych pravdu řekla, domů se mi moc nechtělo. Už kvůli tomu, že mě Aleš z Opatovic navnadil, že právě dnešní sobotní večer bude ten nejlepší. Sejde se tady totiž spousta lidí a zábava bude dlouhá a pestrá. Nakonec jsem se rozhodla, že tu zůstanu. Iva chtěla jet bohužel domů, takže se nedá nic dělat, budu to tu muset „zvládnout“ sama. Koneckonců, někdo by tu přece měl zůstat a poslechnout si výsledky, že? Takže rozhodnuto. Na chvíli jsme se vrátily na chatku, trochu si početly v knížkách a relaxovaly a pak už jsme měly sraz s ostatními u divadla. Přijela Míla (prý jich má sedm), Jana (ta má moc šikovnou dceru), František (ten je šikovný celý) a Kája (ta je šikovná sama o sobě).

  O půl osmé přišel konečně na řadu všemi netrpělivě očekávaný divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky se svým představením Doma. Po celou dobu představení jsme jen seděli, ani nedutali. Bylo to hodně emotivní představení plné silných hereckých osobností s nádherně posazenými hlasy. Valašské nářečí (nebo jaké…) ve hře působilo téměř symbolicky a prostředí, nám všem zároveň blízké i vzdálené, jen dokreslovalo celou emotivnost představení. Nebudu lhát, i slza ukápla.

  A pak to začalo. No co vám budu povídat. Ogaři z Karolinky zpívali jako o život (a jak krásně), hrálo se na piano, na kytaru, pivo i víno teklo proudem. My z herecké obce se prostě umíme bavit. Ještě jsme chvilku poseděli, popovídali si, zazpívali a přišel čas loučení. Pěkně jsem všem zamávala, vyslechla nutné rady do života, slíbila, že druhý den dorazím domů a nechala své přátele zmizet v dál. Pak jsem si přisedla k opatovickému stolu a hovořili jsme a hovořili a hovořili… 

7. května 2006 – neděle, den třetí 

 Pomalu jsem se probouzela a ještě poslepu nahmatala hodinky, které ležely na stole. POLEDNE?! No to snad ne, já prošvihla jedno divadelní představení. Tak, a o čem teď budu psát? Nechcete třeba nějaký vtip? Ale já si stejně žádný nikdy nezapamatuju. No co se dá dělat. Nemám chodit spát za svítání, to mě pro příště naučí. No nic, další představení je až od dvou, to stihnu, zatím se nějak zkulturním. Jak jsem se tak v klidu procházela mezi chatkou a umývárnou, napadlo mě, že bych se mohla podívat do programu, jestli je další představení určitě od dvou. Podívám se a co nevidím. Ano, jedno divadlo sice přijde na řadu ve dvě, ale ještě před tím hrálo od 13:00 v zámeckém parku divadlo Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu hru Amor Tyran. Podívám se na hodinky. 13:05.Já ale vážně žádný vtipy neznám. Jako zapisovatel věcí minulých i budoucích jsem tedy zklamala, ale to je stejně vina souboru. Kdyby tam se mnou někdo zůstal, mohl se mnou alespoň zatřást. Příště se mnou někdo zůstává povinně!!! Tak, a mé svědomí je čisté. (To zas bude řečí…)

 Poučena minulými událostmi vypravila jsem se do miletínského divadla trochu dřív. I když jsem dorazila asi 15 minut před začátkem představení, hlediště bylo úplně prázdné, nikde nikdo. Jen u výčepu (tam jsem šla jen pro informace!) mi řekli, že jsou všichni ještě na zámku, kde stále ještě probíhá představení. Tak jednou dorazím včas a jsem tady první. Ještě že s sebou všude nosím knihu.

  Divadlo tedy začalo s mírným zpožděním. Detektivní hru Mrtvý přišel na návštěvu nám zahrál divadelní soubor FRK z Nové Vsi nad Popelkou. Byla to jejich první hra a bohužel to bylo znát. Možná, že nějaká jednodušší hra by svůj účel splnila lépe, ale na druhou stranu bylo vidět, že všichni herci hráli s chutí a co jsem vyslechla, na příště chystají pohádku. Jen tak dál, hlavně se nevzdávat.

 No a pak přišla chvíle, na kterou jsme všichni netrpělivě čekali. Po tom, co skončil rozborový seminář Kuksu a FRKu, byly vyhlášeny výsledky. My jsme si odnesli celkem 5 cen a ocenění byli tito :

Martin Černý za roli Lotaria Curatola

Karla Drašnarová za roli Isoliny

Miroslav Vik za dvojroli bratrů Aureliana a Eduarda Bossi de Cortes

Pavel Faltejsek za roli Giacoma (Gegeho), zaměstnance pohřebního ústavu

Lenka Faltová za návrhy kostýmů

A hlavně :

Jsme doporučeni z 1. místa na národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou (jestli tohle nedopadne, tak mě mají na svědomí).

Celý dokument o ocenění si můžete přečíst „zde“ .

 A pak nastal čas odjezdu. Už včera jsem se domluvila s Opatovicemi, že mě odvezou alespoň do Hradce na nádraží. Oni jsou tak hodní, celý víkend se o mě starali a ještě mě odvezou domů. Ať jim to divadelní múza oplatí nastotisíckrát. Takže jsme si podali ruce se všemi známými i neznámými lidmi, kteří nám přišli do cesty, já ještě potřásla oceněným kolegům z Opatovic a už jsme se soukali do jejich prostorného autíčka. Cesta nám hezky ubíhala, ale já už na sobě začala cítit příznaky únavy. Ale taky zvláštního štěstí. O tomhle víkendu jsem si totiž víc než kdy jindy uvědomila, co pro mě vlastně divadlo znamená a jak moc jsem vděčná za to, že mám to, co mám.

  U hlavního nádraží v Hradci Králové jsem poděkovala za odvoz a zamávala s přáním, že se určitě zase někdy někde uvidíme. Tak to bychom měli. Za mé cesty vlakem do Třebechovic se jinak nic zvláštního nestalo. (A už to je samo o sobě zvláštní).:-) P.S.: Miletínské kvasnicové pivo má vážně něco do sebe. Trochu silnější, ale rozhodně je prospěšné lidskému organismu. To jsem někde četla. Určitě je to pravda, já se třeba po tomto víkendu cítím mnohem zdravější.   

                                                                Markéta